Nákupní košík:
0 Ks
Celkem:
0 Kč
Skladatelé
 | Leonardo Leo byl italský skladatel operní a chrámové hudby, představitel neapolské operní š
školy. Studoval na Conservatorio S Maria della Pietà del Turchini v Neapoli, kde ho vyučoval Nicola
Fago. První známé veřejné provedení jeho díla - scénického oratoria „S Chiara or L’infedeltà
abbattuta“ se konalo v roce 1712 na scéně konservatoře. Představení mělo úspěch a Leo byl krátce
poté jmenován asistentem varhaníka v místokrálovské kapli. Jeho první opera „Il Pisistrato
Pisistrato“ byla v roce 1714 přijata s nadšením, a když svůj úspěch potvrdil o čtyři roky později
další operou „Sfonisba“, stal se až do své smrti jedním z nejvyhledávanějších skladatelů Itálie. Ačkoliv jeho vážné opery byly hrány na scénách celé Itálie, stále se nemohl pochlubit nějakým výraznějším úspěchem v Neapoli. V neapolských divadlech byly jeho opery zastíněny díly dalších skladatelů neapolské školy, zejména operami Leonarda Vinciho a Johanna Adolfa Hasse. V roce 1723 tedy vytvořil pro Neapol komickou operu „La’mpeca scoperta“, která se setkala nejen s mimořádným ohlasem, ale znamenala i významný mezník v rozvoji tohoto žánru. Leo byl vyhledáván i jako vynikající pedagog. Stal se ředitelem proslulé Konzervatoře sv. Onofria v Neapoli, a nakonec vystřídal i svého učitele Faga ve vedení Conservatorio S Maria della Pietà del Turchini Turchini Turchini. V roce 1728 se ředitelem konkurenční konzervatoře Conservatorio dei Poveri di Gesù Cristo v Neapoli stal Francesco Durante, a od té doby se datuje rivalita mezi těmito dvěma mistry duchovní hudby. Leonardo Leo vyrostl na hudbě 17. století a užíval generální bas a přísný kontrapunkt i ve svých komických operách. Ačkoliv Durante byl o deset let starší, jeho styl byl mnohem modernější. Kladl důraz na nosnou melodickou linku a jednodušší, až průzračný doprovod. Hudební obec v Neapoli se rozdělila na dva tábory: „leisty“ – trvající na zavedených barokních postupech a „durantisty“ se zřetelnou sympatií k novým formám. K durantistům patřil např. Duranteho ž žák Giovanni Battista Pergolesi, jehož formální výboje vedly nakonec k úplnému opuštění starého barokního stylu. Po smrti Alessandra Scarlattiho (1725) se Leo stal hlavním varhaníkem místokrálovské kaple a po smrti Leonarda Vinciho (1730) i zástupcem hlavního kapelníka kaple královské. Po královské. Po celé své tvůrčí období se Leo zabýval sakrální hudbou. Jedním z největších příspěvků k hudebnímu vývoji té doby byl pokus o reformu duchovní hudby v Neapoli ve smyslu svého konzervativního konzervativního přístupu. Nejlepším příkladem je jeho osmidílné Miserere z roku 1739 nebo oratoria „S Elena al Calvario“ a „La morte di Abele“ na texty Pietra Metastasia. Miserere pro dva sbory a varhany je považováno za vrcholné dílo chrámové hudby celého tohoto období. V této době v věnoval rovněž zvýšený zájem pedagogické činnosti jako zástupce ředitele konzervatoře S. Maria Della Pietà dei Turchini. Zkomponoval řadu instruktivních skladeb a publikoval i několik teoretických spisů. Mezi jeho žáky patřili např. později velmi významní skladatelé jako Niccolò Piccinni a Niccolò Jommelli. V roce 1744 zemřel kapelník neapolské Královské kaple a Leo se po 32 letech služby konečně dočkal jmenování na toto prestižní místo. Těšil se z něj však již jen krátce. Zemřel v Neapoli 31. října 1744 ve věku pouhých 50 let. Pozoruhodné je, že Leo, na rozdíl od ř řady svých současníků, nepronikl na zahraniční operní scény. Pouze Georg Friedrich Händel uvedl v roce 1749 v Královské opeře v Londýně jeho ranou operu „Catone in Utica“ a operu „Amor vuol sofferenza sofferenza“. Dílo Leonarda Lea je značně rozporné. Na jedné straně trval na přísném dodržování barokních barokních kompozičních postupů, na straně druhé se ale zasloužil o vznik a rozvoj žánru hudební komedie, komedie, která překračovala hranice barokní opery. Zvláštní pozornost zasluhují zejména rozměrné orchestrální předehry, které předznamenávají cestu ke vzniku klasické symfonie. Většina jeho operního díla je dnes zapomenuta a často i ztracena. Živá je však jeho hudba chrámová a z hudby instrumentální zejména 6 violoncellových koncertů, které jsou i dnes trvalou součástí repertoáru světových interpretů. |